Co by měl o posilování vědět začátečník

V minulém příspěvku jsme nahlédli pod pokličku vůle a motivace do cvičení, dnes si probereme další aspekty začátečnického života nejen v zázraku zvaném posilovna.

Všichni jsme nějak začínali. Některé začátky vedou po křivolakých horských stezkách, kde si člověk div nerozláme nohy, jiné mají zatáčky mírnější a též terén není tak příkrý. V optimálním případě "najedeme" hned na pomyslnou dálnici. Pak bývá progres největší a pocit z odvedené práce k nezaplacení. Na úplném začátku máme několik možností, jak s nahromaděnou motivací do cvičení naložit a jak jinak, každá z variant více či méně odpovídá jedné z výše uvedených "stezek". Není pochyb, že do cíle vás při dostatku vůle dovede - pokud nedojde k fatálnímu zranění, každá z cest. Otázkou ale zůstává, jak dlouho za cílem budeme muset jít a kolik mu přineseme obětí.

První možností je jít do fitka a začít sám, většinou s nulovými vědomostmi a zkušenostmi, popřípadě ve společnosti kamaráda, který už nějakou dobu cvičí. Jak už to tak v životě bývá, i něco tak jednoduchého, jako je fyzický pohyb, má svoje zákonitosti. Ty je potřeba - pokud si přejeme za naši vynaloženou námahu sklidit ovoce někde získat. V případě osamělého jezdce, nebo skupiny kamarádů většinou není pro vědomosti a zkušenosti kam sáhnout. Takže jsme s největší pravděpodobností hned na počátku naší cesty odkázáni na systém pokus/omyl. S tím souvisí například fakt, že mezi délkou tréninku a jeho efektem obvykle nepanuje přímá úměra, povětšinou to bývá právě naopak. Za svoji kariéru jsem viděl mnoho lidí s obrovským entuziasmem začátečníka, trávící tréninkem dvě a někdy dokonce i více hodin. A to několikrát týdně. Kariéra takového sportovce zřídka kdy bývá delší, než pár týdnů. A není se čemu divit. Vynaložené úsilí a strávený čas není úměrný dosaženým výsledkům. Motivace ani vůle nebývají nevyčerpatelné. A tak přichází neúspěch. Pokud se do posilovny dostaví člověk sportem zcela nepolíbený, bývá zlatým pravidlem, že méně znamená někdy více. Zájemce o motorsport také hned neusedne do Formule 1, šlo by zřejmě o rozsudek smrti. A nejinak je tomu v posilovně. Nepřipravenému tělu stačí pro začátek velmi málo. Pokud si hned na prvním tréninku naložíte, co tělo unese, připravíte si pro několik dalších dnů velmi nepříjemné pocity - a to v lepším případě. V té horší variantě přijdete ke zranění, které vás na několik týdnů vyřadí z "provozu". Do faktu, že progres není dosažen pouze cvičením, nýbrž i stravovacími návyky a vhodným odpočinkem raději nebudu hlouběji zabíhat, snad v nějakém z dalších článků, jelikož tato problematika by si vyžádala mnohostránkovou knihu.

Druhou a "rozumnější" možností, jak s posilovou začít je nejdříve získat nějaké vědomosti. Možností máme v dnešní době mnoho. Přes knihy, časopisy až po sociální sítě a všudypřítomný youtube. Ač byla tato cesta na začátku odstavce označena za rozumnější, berte prosím toto slovo s velkou rezervou. Například s knihou chybu s největší pravděpodobností neuděláme, protože její výroba nepatří k nejlevnějším, bude jejím autorem někdo dostatečně fundovaný. A to natolik, že se někomu vyplatí ony výrobní náklady zaplatit a prodejem je přetavit v zisk. Ovšem četba stojí mnoho času, a jak to už v dnešní době bývá, toho není nikdy nazbyt. Ohledně časopisů už taková jistota pozbývá platnosti. Kromě mnoha opravdu poučných článků zde najdeme i libůstky v podobě tréninkových plánů těch nejlepších kulturistů planety - a to je kámen úrazu. Na některé studenty fitness života právě takové tréninkové plány fungují jako mucholapka. Prvoplánově na tom něco je - vždyť pokud to funguje nějakému mistru světa, pak to musí zaručeně fungovat i na mojí maličkost. Když se ale na věc podíváme s odstupem, uvidíme, s kým se chceme měřit. Pro vytrénované tělo vrcholového sportovce je takový trénink jistě efektivní, pro začátečníka jde o cestu do pekla. V životě vrcholového sportovce - zjednodušeně řečeno hraje sport prim a podle něj se řídí vše ostatní. Začátečník nebude schopen takový trénink ani uregenerovat, natož z něj vytvořit nějaká pozitiva. Takže časopisy ano, ale je nutno velmi pečlivě vybírat, čím se budeme řídit - co je pro nás možné. Nakonec tu máme sociální sítě a youtube. Zatímco v časopisech a hlavně v knihách se informace dovídáme od odborníků, na sociální média si už může psát kdo chce, téměř co chce - a podle toho také úroveň znalostí vypadá. Neříkám, že se zde nedá narazit na zázrak - to je jistě možné. Ovšem položme si otázku: Jak začátečník s nízkou úrovní svých znalostí rozpozná kvalitní radu od nekvalitní? Mně osobně z pohledu začátečníka žádná možnost rozklíčování dobrého od špatného nenapadá. A aby toho nebylo dost, je tu ještě jeden závažný problém. I v případě, že si vyberete toho nejlepšího možného jůtůbera, bude vám chybět zpětná vazba. Můžete "nakoukat" techniky jednotlivých cviků, ale bohužel při jejich provádění vám onen človíček feedback o vašich chybách poskytne jen velmi těžko. To může hrát zásadní roli hlavně u veledůležitých komplexních cviků, jejichž špatné technické provádění může vést k fatálním zraněním. A k této variantě mi dovolte ještě jednu poznámku: V poslední době se doslova roztrhl pytel s online trenéry/poradci. Tento model nikdy nebude fungovat na sto procent. Aby z vás trenér dostal všechny vaše přednosti a potlačil všechny zápory, musí vás dobře poznat a to právě během tréninku. Teprve pod tlakem bude schopen poodhalit vaši osobnost a zjistit, jak vám nejlépe pomoci. Takový blízký kontakt se po telefonu, přes email, nebo chat vytvořit nedá, přitom jde o věc esenciální.

A konečně třetí základní variantou - onou pomyslnou dálnicí je svěřit se do rukou trenéra. Takový počin má jistě mnoho výhod, ale ani zde není úspěch "zaručen". Samozřejmě je potřeba si uvědomit, že se jedná o nejdražší variantu vašeho sportovního začátku. Trenér by měl zafungovat hlavně v prvních krocích vaší "cvičební životní pouti". Ale zde pozor. Ukazatelem úspěšnosti trenéra není vás zničit tak, že sotva dojdete domů - to dokáže každý. Jeho skutečným úkolem je dosažení maximálního efektu v čase. Pomůže vám překonat nováčkovský ostych před ostatními cvičenci, kteří už jsou na své cestě k úspěchu poněkud dál. Překlenete s ním mnoho slepých uliček, kterým se v první, nebo druhé variantě rozhodně nevyhnete - ať už se budou týkat psychologického přístupu k tréninku, jeho zaměření, skladbě, technikám jednotlivých cviků, intenzity cvičení anebo třeba stravovacích návyků a odpočinku. V porovnání s těmito výhodami už zvýšené finanční náklady nejsou tak bolestné, ba naopak. Když se do zdvihání vah zamilujete, stejně - dříve nebo později dojde k vašemu osamostatnění. Přijde na řadu samostudium, poznávání vlastního těla - co mu "chutná" a co nikoli. Pokud se dostanete až tak daleko, ani tehdy bych úlohu trenéra nezavrhoval, nemusí s vámi být na každém tréninku, ale občasným konzultacím bych se rozhodně nevyhýbal - ostatně víc hlav víc ví. I zde se ovšem dá narazit hlavou do zdi. Stejně jako ve všech ostatních oborech, není ani trenérství výjimkou. Bohužel i v našem oboru najdete od excelentních odborníků i osoby, které by se měly živit raději nějak jinak. Opět se ale naskýtá otázka, jak začátečník s nízkou úrovní znalostí pozná toho správného kouče? Odpověď vás nepotěší, není to nijak lehké. V zásadě máte několik možností. První je si vybrat toho vám nejsympatičtějšího. Druhou variantou toho nejdražšího. Nebo za třetí toho, který vyhrál během své kariéry mnoho soutěží. A konečně za čtvrté dát na reference lidí, kterým důvěřujete. Ani jedna z uvedených variant ovšem není zaručená. První varianta: Trenér by vaše sympatie rozhodně vzbuzovat měl, ale o úrovni jeho vzdělání, praxe a schopnosti vám tyto věci předat to nijak nevypovídá. Druhou variantu provází riziko, že vyšší cena se nerovná vyšší efekt. Třetí varianta zase může být ošidná hlavně z perspektivy předání jistě obrovských zkušeností. Ne každý vrcholový sportovec je dobrým pedagogem a tak vám jeho jistě obrovské zkušenosti nemusí být k ničemu, pokud je neumí, nebo nechce předat. Za svoji kariéru jsem se s takovými případy setkal. Ale v žádném případě bych si zde nedovolil paušalizovat. Je jistě mnoho bývalých špičkových atletů, kteří vychovávají výjimečné následovníky. Poslední čtvrtá varianta zase obsahuje riziko, že lidé, od kterých reference dostanete, nemají dostatek zkušeností, aby toho, koho doporučují, dokázali střízlivě ohodnotit.

Na závěr mi dovolte přidat pár podnětů k zamyšlení: Ať si vybereme kteroukoli z výše uvedených variant, snadná cesta k úspěchu zatím vynalezena nebyla. Cesta k našemu cíli bude trnitá, pozvolná a bude bolet. Nikdy nebudeme schopni dostatečně docenit pravidelnost, je to doslova esenciální element úspěchu. Nehledejme důvody proč nejít trénovat, i v případě zranění není nutnost abdikovat na cvičení jako celek, vždy je tu nějaká možnost přizpůsobení se aktuálnímu stavu - dobrý trenér by si měl vědět rady. V životě každého člověka přijdou, dříve nebo později časy, kdy se není možné přehoupnout přes určitý horizont. Takové milníky neodmyslitelně patří k životu každého sportovce. A zde se právě láme "chleba". Občas budeme mít chuť to vzdát. Pak jediné, co nás udrží ve správném směru, je naše železná vůle. Mentální stránka věci je zkrátka extrémně důležitá. Perfektní genetika, nebo pohybový talent úspěch nezaručí. Za dosažení vrcholu budete vždy vděčit hlavně správnému nastavení hlavy. Zde bych rád upozornil na výborného mentálního kouče Mariána Jelínka. Jeho přednášku by neměl minout nikdo, kdo to nejen se sportem, ale i s osobním rozvojem myslí vážně.

Nesnažme se urvat vše na začátku, tato zkratka bývá - jak se uvádí ve známém českém filmu - sice horší cestou, ale o to delší. Dříve nebo později se na své stezce nevyhnete samostudiu, poznávání vašeho těla, jeho možností a schopností. To, co funguje ostatním, nemusí fungovat u vás a naopak. Efektivní pokrok je symbiózou správně nastaveného myšlení, tréninku, stravy a relaxace.

Pokud vám někdo bude radit, nespokojte se "jen" s radou, vždy se ptejte "proč". Rozumná rada se dá vždy logicky odůvodnit, pokud to rádce nedokáže, pak je zde cosi v nepořádku. Buďte aktivní, zvídaví, vyptávejte se. Pak bude i přístup trenéra k vám aktivnější, potěšíte ho svojí spoluúčastí - ač se to nezdá, je to právě aktivní spoluúčast, která trenérům od cvičenců chybí, aby ze sebe vydali maximum. I trenéři jsou "jen" lidé, ani oni nemají neomezené zdroje energie a tak platí přísloví - jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Trenér vám může být pouze návodem, skutečným motorem úspěchu jste a vždycky budete jen vy sami. JR