O hledání trenéra i sebe samého

     Hledání vhodného trenéra není jednoduchou věcí. Čím menší má hledající v daném oboru zkušenosti, tím je úkol nesnadnější, jelikož vlastně ani neví, jaká kritéria jsou pro výběr trenéra důležitá a která méně. Budeme rádi, když následující řádky budou nápomocny alespoň ve zběžné orientaci v problému. Nebude to krátké. Vrhněme se tedy na věc.

     Pro většinu lidí představuje docházení do posilovny pouze prostředek ke zlepšení v jejich primárních sportech - a to je v dnešní době - snad kromě šachu - nutnost, pokud chceme v tom, co nás baví, naplňuje dosahovat určitých výsledků. Druhým nejčastějším důvodem je zlepšení zdravotního stavu. Třetí skupinou je ta, která si chodí do posilovny pro svaly, či sílu, bez jejich dalšího využití. Samozřejmě všechny tři základní směry se vzájemně prolínají, ale je dobré si pravý důvod naší námahy včas uvědomit. Ač existuje mnoho druhů cviků, mnoho tréninkových přístupů, dříve nebo později se "zajímavost" posilovny vyčerpá. Pak nastává rutina, která je však z výše uvedených důvodů nezbytná. Nebývá lehké vydržet. Přitom pravidelnost je esenciální - ale o tom až v závěru.

     Existují zřejmě dva základní důvody, proč si najmout trenéra, dají se nazvat učitel a bič. Tím prvním, zajímavějším je situace, kdy mne určitý sport zajímá, baví, chci v něm získat zkušenosti, efektivně se rozvíjet. Druhý důvod je čistě pragmatický - vím, že se sebou musím něco dělat, ale také o sobě tuším, že jsem flink a sám se nedonutím. A tak trenéra využívám spíše jako bič, kdy mi nezbývá moc jiných možností, než dorazit na předem stanovenou lekci. Při výběru první možnosti je úkolem trenéra uvést a doprovodit svěřence do správného "obrazu" tak, aby se časem osamostatnil a v budoucnu potřeboval jen občasné konzultace. Z druhé možnosti nevyplývá nic jiného, než udržet si trenéra až do "smrti", bez téměř jakéhokoli osobního rozvoje.

     Stejně jako v každém jiném oboru, i v tomto můžeme rozeznat v osobnostech koučů absolutní špičku, průměr - toho je nejvíce viz Gaussova křivka - ale také trenéry, kteří by se raději měli živit něčím jiným (ti to o sobě samozřejmě povětšinou netuší). Samozřejmě hranice mezi výše uvedeným základním rozdělením nejsou "tenkou červenou linií", nýbrž rozostřené, plynule postupující, jako například přechody mezi barvami duhy. Dle jakých kritérií tedy vybrat toho pro nás nejlepšího? To je otázka za milion. V sázce nemusí být jen investovaný finanční obnos, nebo dosažení námi stanovených cílů, ale bohužel při nedobré úrovni trenéra také naše zdraví - a to máme jen jedno.

     Je dobré si uvědomit, že trenér v posilovně má v jednom ohledu práci jednodušší, než mnozí jeho kolegové, kteří připravují své svěřence na individuální, nebo týmové soutěže proti jiným kolektivům, nebo jedincům. V takových případech k trenérství přistupuje ještě další dimenze, totiž použití strategie proti soupeři, poněvadž jejich svěřenci nebudou vystupovat pouze proti porotcům, časomíře, nebo metru. Jejich protivníkem bude stejně odhodlaná osoba, nebo tým. A zde už strategie hraje obrovskou, nezastupitelnou roli.

     Nejprve si sundejme růžové brýle a zkusme bez předsudků nahlédnout do míst, kde to celé začíná, do samotné líhně trenérů - trenérských škol. Už zde ve vzduchu visí varovně zdvižený prst, který říká pozor! Proč? Trenérem se může člověk oficiálně stát buď absolvováním Fakulty tělesné výchovy a sportu - jde o minimálně tříleté prezenční studium, nebo účastí na trenérském kurzu, trvajícím v řádu dnů zakončeným úspěšným složením zkoušky. Už zde, mezi těmito dvěma možnostmi lze vysledovat propastný rozdíl v úrovni zkušeností, ale hlavně vědomostí takového absolventa. Paralela trenérského kurzu se nabízí třeba v absolvování autoškoly. Snad si každý z nás vzpomene, jak zkušeným a vědomostmi nabitým řidičem byl bezprostředně po složení testů. Velmi obecně řečeno obdobně jsou na tom i absolventi trenérských škol, o víkendových certifikovaných seminářích raději ani nemluvě. Svoji roli hraje i myšlenka, zdali se jedinec rozhodne pro trenérskou školu po několika letech získávání zkušeností a vědomostí během svého vlastního tréninku, nebo do oboru skočí rovnýma nohama, jen proto, že mu náhlé vnuknutí mysli poradí stát se trenérem bez jakýchkoli předchozích zkušeností. Jejich dovednosti a schopnosti budou samozřejmě velmi odlišné. Oba jedinci ovšem po absolvování kurzu mají certifikát a tím pádem mohou učit. Oba je můžeme potkat v praxi. Z výše popsaného vyplývá, že už zde visí - co se vhodného výběru týká - nemalé otazníky.

Jaká by měla být ideální esence vlastností/schopností trenéra?

     Představme si jednoduchý grafický ekvalizér, přičemž každý jeho sloupec zastává jednu schopnost/vlastnost. V takovém výčtu by nemělo chybět následující: vědomosti, zkušenosti, pedagogická schopnost je předat, touha neustále zvyšovat svoji úroveň a z psychologické výbavy pak empatie, schopnost motivace, určení její míry a povahy. Uvědomme si, že ač papírově existuje ideál trenéra, v praxi se mu lze - stejně jako kterékoliv jiné dokonalosti pouze přiblížit. A tak zřejmě nebudeme mít to štěstí a vždycky za své peníze dostaneme něco méně, než si představujeme. Ve skutečnosti tedy pravděpodobně narazíme na trenéra, který nebude mít všechny položky v pomyslném ekvalizéru na maximu. Může být třeba velmi empatický, ale bude mít mezery ve zkušenostech, vzdělání, nebo naopak. Možností je mnoho.

Jak poznat dobrého trenéra od jeho opaku?

     Většina lidí/začátečníků, kteří se rozhodnou pro trenéra a nejdou trnitou cestou pokus - omyl už mají z určité - malé - části vyhráno. Ovšem jak bez předchozích zkušeností vybrat toho nejlepšího? Spolehnout se na radu přítele, sáhnout po zvučném jménu, zvolit si dle ceny, vizáže? Všechny výše uvedené možnosti mají svá rizika: Ad rada přítele: možná trenér vyhovuje jemu, ale proč by měl vyhovovat vám? Je nepravděpodobné, že budete mít stejný charakter, jako váš rádce, a tak i přístup k vám bude muset být jiný. Ad zvučné jméno: to, že je trenér přeborníkem ve svém druhu sportu neznamená, že své zkušenosti bude schopen předat. Roli zde hraje i genetická výbava, míra nasazení a další aspekty. Ad cena: nemusím zdůrazňovat, že cena nutně nemusí být zárukou úspěchu. Ad vizáž: to, jak někdo vypadá neznamená, že jeho svěřenci budou vypadat stejně - opět je tu v sázce genetická výbava, chemie apod.

     Ve výběru trenéra si můžeme zvolit dvě varianty: racionální a emocionální, popřípadě jejich kombinaci. Emocionální přístup se týká například vašeho pocitu z trenéra, jeho vizáže, ceny, zvučného jména, nebo marketingu - obzvlášť v dnešní době sociálních sítí. Druhá možnost - racionální - může vycházet z rady přítele, ovšem po důkladnějším rozhovoru, nebo z referencí toho kterého trenéra - tedy koho už trénoval vs jaké měl onen cvičenec výsledky. Výběr trenéra je zkrátka martyrium a i když je jistější vydat se racionální cestou, nelze se ani na ni zcela spolehnout. Raději se spokojme s myšlenkou, že trenéra budeme několikrát za život (s přibývající zkušeností) měnit - což není špatné ani kvůli tomu, že jiná osobnost může přinést do plachet nový, svěží vítr, může nám pomoci otevřít zatím neprozkoumané obzory, získat nové přístupy. Velké fotbalové kluby tak například postupují zcela plánovitě. Obdobně si počínají i korporáty při výměně svých topmanažerů. Na odchodu od jednoho trenéra k jinému není nic špatného, protože každý z nich má své hranice, přes které se nelze dostat a měl by si jich být vědom. Dokonce by v některých situacích měl přechod sám nesobecky doporučit - takové jednání ale vyžaduje velký odstup od sebe sama, je spíš výjimečné a není od věci před ním hluboce smeknout.

Nyní k jednotlivostem, které vám mohou pomoci při efektivním výběru:

1/ Není ideální cestou posuzovat trenéra dle jeho schopnosti cvičence během tréninku co nejvíce zničit. To, že se po prvních trénincích nemůžete hýbat, cestou dolů po schodech se musíte přidržovat rukama zábradlí, poněvadž se vám podlamují kolena, není výsledkem excelentního trenérského umění dovedeného k dokonalosti. Naopak jde o absolutní nepochopení, přecenění vašich schopností. Když své tělo dlouhodobě přemáháte, vytváříte si tak dluh do budoucnosti, který bude nutno nějak splatit. Jde tak vlastně o jistý druh půjčky. Úroky z ní však vycházejí draze. Ani vrcholový sportovec se neudrží na špici svého výkonu dlouhodobě, proto se jeho tréninková zátěž i na ní (nejen na ní) závisející výkon pohybuje nikoli po přímce, nýbrž v sinusoidě. Vrcholový sportovec (jeho trenér), navíc musí umět načasovat formu na termín soutěže, to je další nemalý oříšek. Vyhecovat cvičence k extrémním výkonům není tak obtížné, obzvlášť v začátcích, kdy má motivace na rozdávání. Není to však efektivní. Najet se svěřencem hned na sto procent jeho momentálního výkonu je naopak cesta ke stagnaci, později k nechutenství, mnohdy ke zbytečným zraněním. Nehledě na to, že už pak není kam růst. Tělo reaguje pomaleji, než si mnozí lidé myslí. Záleží také na genetických předpokladech, relaxaci a stravě. Skutečný trenérským uměním je postavit trénink tak aby se jeho svěřenec v tréninku pohyboval po efektivní křivce, kdy se jeho výkon zvyšuje úměrně jeho možnostem/schopnostem - to znamená, že je trénink jen tak obtížný, aby dovolil maximalizovat zlepšení. Nesmí být zničující, ani naopak moc lehký.

2/ Trenér musí být dobrým psychologem. Málokterý svěřenec ztvárňuje absolutně psychologicky vyrovnaný typ, na tréninky přichází v různých náladách. Trenér musí pochopit, co má ve svém svěřenci za protějšek. Jsou typy, které je potřeba neustále popohánět, ale citlivě a chytře (někdo snese hrubost, řev a vyhovuje mu, mnoha lidem ale ne) - tak aby nepráskli činkou a neodešli do šatny. Další skupinu je potřeba jen mírně směrovat. Jiné je potřeba naopak efektivně brzdit, jinak vám jsou schopni v tréninku takového nasazení, že smrt někdy nemusí být daleko.

3/ Kvantita neznamená kvalitu. Odtrénovat za pracovní den šest, osm, i více lidí si zcela jistě vybere svoji daň. Takoví trenéři jednoduše nemohou dát - předat vše, čím disponují. Není to fyzicky, ale hlavně psychicky možné. Čím více lidí jedinec za den odtrénuje, tím bude jeho "výkon" uvadlejší. Dobří trenéři znají svoje hranice a pokud to myslí se svými svěřenci dobře, nepřekračují je.

4/ Hodně poznáme už při prvním setkání. Dobrý trenér bude mít na vás spoustu osobních otázek. Bude si s vámi hrát, nenápadně testovat. Naopak "rutinář" vás hned "protáhne" skrz posilovnu, aniž by se zajímal o vaše důvody, motivace, rozpoložení, pocity.

5/ Trenér/nováček vs trenér/senior: nováček bude mít pravděpodobně hodně energie, povětšinou ovšem na úkor zkušeností. Naopak u seniora nebývá zkušeností poskrovnu, ale může se projevit vyhoření.

6/ K online trénování: Jde o pro trenéra nejjednodušší možnost výdělku. To neznamená, že je zde vše špatně. V ohledu cost/benefit jde ale ve většině případů pro klienta o propadák. Pokud vám někdo při online trénování nabízí individuální systém, nebo přístup, věřte, že tato platforma jde přímo proti individualitě. Online trénování je už z principu masovou záležitostí, jejíž přednost spočívá pro trenéra v tom, že použití univerzálních postupů šetří čas i náklady. Pokud je inzerován individuální přístup, vždy půjde jen o řekněme lehký náznak individuality. Je to jako když si objednáte "plnotučnou" kolu a přinesou vám jen její "light" verzi. Individuální přístup vylučuje nepřítomnost vašeho trenéra na tréninku. Má-li být trénink individuální, je třeba, aby s vámi trenér setrval od začátku do konce. Nejde jen o to, že jako nováček nerozpoznáte z videa nuance, na kterých může velmi záležet, nemáte kontrolu a feedback. Trenér má být minimálně obstojným psychologem. Aby z vás "vytáhl" maximum, musí vás dokonale poznat. To "online" v žádném případě nepůjde. Trenér musí nasávat atmosféru před, hlavně při, ale i po cvičení. Jinak nemá dost dat a tím pádem nemůže zvolit správné postupy. Pokud s vámi váš trenér fyzicky netráví čas, jde jen o slabý závan něčeho, co jen z dálky individuální přístup připomíná.

7/ Rozdíl mezi individuální a skupinovou lekcí. Pokud jste se rozhodli pro skupinové lekce, zvažte, zdali není rozumné si pro začátek zaplatit pár individuálních lekcí. Ve skupině na vás trenér nemůže mít dostatek času. Někdo ho potřebuje více, jiný méně. Zvlášť při komplexních silových cvicích s volnou váhou často dochází k osvojení špatných technik, které mohou vyústit až v tragédie. Ty vás mohou vyřadit z pohybu i na několik měsíců. Dobrá posilovna vám před nástupem na skupinovku doporučí pár osobních lekcí.

8/ Propagace na sociálních sítích (a kdekoli jinde): To je bohužel tragédie dneška. Doba zvýhodňuje ty, kteří zvládají marketing. Ovšem marketing nemá nic společného s dobrým výkonem v řemesle. Má za úkol pouze prodávat něco, co se bez něj prodává hůře, nebo vůbec. Vzpomínáte si, že byste někdy viděli reklamu například na Ferrari, nebo Aston Martin? Že ne? Prodávají se totiž sami. Nabídka zdaleka nedosahuje poptávky. Podobně je to i v trenérském segmentu. Bohužel bez marketingu to většinou nejde. Je to takové nutné zlo. Buďte ostražití, uvidíte-li emotivní vyjádření. Pozor na výtvory, kdy je v reklamě více smajlíků než samotného textu - pokud možno hodně barevných, nebo verzálky vystupující z malých písmen. Jedná se o marketingové triky. Přednost mají mít vždy racionální argumenty.

Závěrem něco z druhé strany:

     Nemohu vynechat opačný úhel pohledu, totiž to, jak nahlíží trenér na své svěřence. Pokud jste s notnou dávkou trpělivosti dočetli až sem, vypadá to, že vás problém opravdu zajímá. Pro vás tu mám připraven ještě poslední, veledůležitý aspekt, bez něhož pozbývá vše výše uvedené jakéhokoliv smyslu. Nebude se vám líbit.

     Ač jsme to my, kdo platí trenéra, je šíleností si myslet, že on práci, která před vámi stojí udělá za určitý finanční obnos za nás. V konečném důsledku jsme to vždycky my - přístup našeho vlastního já, kde se "láme chleba". Jde o naší vlastní investici do celé záležitosti. Nikoli tu finanční, která už sama o sobě není nijak malá. Kromě ní je tu ještě naprosto nutná a nezbytná investice něčeho niterného, co se za peníze koupit nedá a od našeho trenéra to nečekejme. Zaplacením trenéra si kupujeme, dejme tomu určitou formu zkratky - ta nás má vystříhat pouze bloudění po slepých stezkách, které se ale může protáhnout na roky. Co si ovšem nelze za peníze koupit, je vlastní úsilí. A toho je potřeba nekonečné množství - tuto větu nelze dostatečně zdůraznit tak, jak by si její důležitost zasluhovala. Začátky jsou oproti rozšířenému obecnému mínění tím nejjednodušším. Čím jsme pokročilejší, tím se stávají krůčky k vrcholu strmějšími a trvají mnohem déle než ty první. Na startu naší cesty nepostrádáme obrovskou motivaci, pracujeme na sobě až do úmoru těla, máme doširoka otevřenou peněženku. Časem ale touha mizí a musí ji vystřídat vůle. Ať je námi vybraný typ pohybu sebezábavnější, dříve či později dojdeme do bodu (to je ono místo, o němž se říká, že vůle bije talent), kdy samotná zábava přestane k motivaci stačit. Byl jsem toho svědkem už vícekrát, než bych si přál. Neplýtvejme tedy "dechem", v pozdějších fázích ho budeme potřebovat mnohem více než na začátku. Trenér by měl být úvodem do dění. Jestliže nás pohyb chytne, staneme se aktivní, začneme se ptát, vzdělávat, zakomponujeme cvičení do svého životního stylu, bude nás to stát mnoho času a úsilí navíc. Zřejmě přišel čas uvést zde slovo naprosto klíčového významu - je jím pravidelnost - a to absolutní. Bez ní jsme předem odsouzeni k neúspěchu. Na začátku naší sportovní dráhy toto slovo bereme jako každé jiné. S přibývající zkušeností však jeho význam narůstá, až se jednou ocitne na příčkách nejvyšších. Přetváření sebe sama - ať již ve fyzické, nebo metafyzické podobě je běh na dlouhou trať. Nejsou v něm žádné nábližky. Dříve nebo později zjistíme - přes přítomnost sebelepšího trenéra, že je to v konečném důsledku hlavně o nás, jsme na to sami a bez našeho nezměrného nasazení se nehneme z místa. Bude to bolet. Hodně. Bolí všechny sporty. Některé - ty kontaktní ještě o poznání více - jak fyzicky, tak i duševně a bolest se s přibývajícím časem nezmenšuje. Je tomu právě naopak. Postupně - pokud vydržíme - nakládáme si na sebe čím dál větší zátěž, opět jak ve vnitřním, duševním, tak samozřejmě i ve venkovním, fyzickém světě. Po několika letech si uvědomíme, že na to, co vydržíme dnes, bychom se předtím neopovážili ani pomyslet. A co za to dostaneme, proč tu nekonečnou dřinu vlastně absolvujeme? To, že je na člověka hezký pohled, má asi jen podružný význam, jde o jakousi příjemnou nadstavbu, přidanou hodnotu. To poslední a zřejmě nejdůležitější, co nás cestou životem provází, je v konečném důsledku "jen" pocit, jistá duševní odolnost, že zvládneme cokoli (reálného) si uložíme, nebo pro to minimálně odvedeme vše, co je v našich silách (člověk z takového pocitu občas dostává až husí kůži). "Kotrmelce" a pády ve sportu nás v jistém ohledu připravují obstát i ve skutečném světě. Jde o zatraceně hmatatelnou a náročnou hru na životní realitu. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Tímto náš život dostává zcela nový rozměr, totiž důvěru sama v sebe a s ní ruku v ruce jdoucí oporu pro naše blízké.

JR